Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zádušní sobota - smrt jako počátek

1. 11. 2019

¨Je naší křest´anskou povinností přinášet Bohu modlitby pro naše zesnulé¨ (patriarcha srbský Pavel). 

Tajemství lásky je tak velké a pro nás, pozemským a dočasným v každém smyslu omezené, nepochopitelné. Kristus nás učí, že láska je naplněním všech našich lidských, křest´anských ctností. Církev je společenstvím pokřtěných a ¨v Krista oblečených¨, jejichž hlavou je sám Kristus, a to jak žijících, tak i zesnulých členů (nám vůbec nevadí třeba apoštola Petra nazývat svatým a oslavovat ho, i když je už dávno mrtvý). Ve svaté božské liturgii, kde se vlastně setkáváme se samotným Spasitelem (¨Vezměte jezte, to jest tělo Mé...¨), Církev překonává hranice těchto dvou světů. Zádušní soboty právě začínají liturgií, po které se slouží bohoslužby pro zesnulé (panichida nebo parastos), a to i na hřbitovech. Společně pak přinášíme a posvěcujeme dary vařené pšenice (pšenice je starobylým symbolem vzkříšení), vína a případně i dalších pokrmů, které rozdáváme přítomným, na znamení společenství, a vyprošujeme u nich modlitby pro své zesnulé. 

To všechno do té doby než se naplní čas. ¨Očekávám z mrtvých vzkříšení, a život věku budoucího. Amen (Niceo-cařihradské vyznání víry).¨ 

Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. (Jn. 5, 25)