Jdi na obsah Jdi na menu
 


Válka a Bible

22. 3. 2022

Ne náhodou jsme do nadpisu tohoto příspěvku dali název nevelkého ale znamenitého díla svatého Nikolaje Velimiroviče, srbského pravoslavného biskupa působícího v období mezi dvěma světovými válkami. Publikace byla přeložena do několika světových jazyků a můžeme jí jen doporučit každému (českého čtenáře v ní určitě zaujme postava pana Píska, českého archeologa).

Ukrajinská tragédie nás všechny bolestivě zasáhla a pravoslavné věřící žijící v tomto státě, ale s početnými rodinnými nebo přátelskými vazbami na Ukrajinu, pravděpodobně i více než ostatní spoluobčany. Bez servítků a bez ohledu na bolest, kterou mnozí z nás momentálně prožívají (a to ještě během Velikého postu, období pro vnitřní život pravoslavných věřících obzvláště důležitého), téměř současně se spustila mediální kampaň na mnohé z kněží, obyčejných věřících, ale i nejvyšších církevních představitelů, biskupů! Jedni po nás chtějí jen ¨vyjádření,¨ druzí důkazy o loajalitě, druhu a výši pomoci, kterou poskytujeme běžencům, a jiní zase za každou cenu potřebují prokázat naše vazby na ruského prezidenta (sic!). V tomhle tom ¨honu na čarodějnice¨ se žádné meze kreativitě konkrétních ¨pisálků¨ nekladou.   

Jenomže, takovýto postoj k Pravoslavné církvi v Českých zemích není nic nového! Přetrvávající stereotyp o pravoslaví, jako ¨ruské¨ víře je, na jedné straně důkazem omezených kognitivních schopnosti těch, kteří této báchorce věří, a na straně druhé - prostě výsledkem cíleného dezinformování! Jak jen (řekněme) málo vzdělaný musí být někdo, kdo při poslechu církevně-slovanského liturgického jazyka, dospěje k názoru, že jde o - ruštinu (viz latina vs. italština)! Pisatel těchto řádků při různých (bohužel, včetně těch oficiálních) jednáních, uslyšel spoustu podobných nesmyslů ale i otevřených, samozřejmě ničím podložených, obvinění. Občas se až nemůžeme zbavit dojmu, že naše chrámy jsou považovány za zbraně hromadného ničení!

Český (a evropský) člověk se v současnosti o věci víry zajímá jen v tom smyslu, že zná všechny aféry týkající se té či oné církve, pravoslavnou nevyjímaje. Dnes se ale naskýtá možnost podrobit jí důkladnějšímu veřejnému lynči, když už římskokatolická a protestantské církve byly v mnohém postaveny ad acta. Proto si, a tím i všem ostatním stranám zúčastněným ve veřejném dialogu, klademe oprávněnou otázku: Zda základní lidské právo na svobodu vyznání náboženské víry, jako součást univerzální deklarace o lidských právech, už nepřestává platit? Je velice zajímavé, že pravoslaví v tomto státě většinou není spojováno ani s Cyrilem a Metodějem, ani s Ludmilou a Václavem, ani s novo-mučedníkem Gorazdem. Raději než s apoštolům-rovným svatým Rostislavem jsme spojováni s Ivanem Hrozným, raději s Rasputinem, než se svatým Prokopem. Kristus je ale: ... stejný, včera, zítra a dnes, jak praví svatý apoštol Pavel

P.S. Pisatel tohoto blogu nikdy v životě nepřekročil hranici kteréhokoli z bývalých sovětských států. Velice dobře ale ví, co je válka a jaká utrpení a následky přináší všem zúčastněným na dlouhá léta a po celé generace, protože sám byl obětí krvavé války odehrávající se před nedávnem v srdci Evropy.