Jdi na obsah Jdi na menu
 


O pokání, očima psychiatrie (ne teologie)

19. 2. 2020

O tom, že křest´anské učení o pokání (jakož i smíření, pokoře, střídmosti a skromnosti) není jakýmsi církevním výmyslem, za nimž se schovává manipulace s lidskými city, osobností a třeba i touha po materiálních dobrech, jak nám často vytýkají, ale je dáno samotným vnitřním životem člověka a jeho potřebou se neustále zdokonalovat, na cestě k psychickému a fyzickému ¨sebe-uvědomení¨ a ¨sebe-dovršení,¨ k plnosti jeho bytí, nás přesvědčuje i psychiatrie. V následujících příspěvcích budeme postupně uvádět nejdůležitější poznatky několika nejznámějších autorů z oblastí psychiatrie, psychoanalýzy a psychologie (snad není zapotřebí připomínat, že většinou šlo o lidi spíše necírkevní, ne-li úplné ateisty). My samozřejmě víme, že Pán Ježíš Kristus je nejlepším psychiatrem, lékařem nebo učitelem, ale pro ty, kteří i k víře přistupují spíše teoreticky, rozumově tyto slova snad budou důvodem zamyslet se nad úzkostí, nespokojeností, neklidem, bezmocností,  které nás zevnitř rozežírají a ničí.

¨První podmínkou pro překonání vlastního sobectví je schopnost uvědomit si je... Poznání vlastního egocentrismu je ovšem nutnou podmínkou, ne však dostačující. Druhým krokem, který je nutno učinit, je dospět k uvědomění si kořenů majetnické orientace (zaměření na vlastnění, na majetek, pozn. naše), tak svého pocitu bezmocnosti, strachu ze života, strachu z nejistoty, nedůvěry v lidi a mnoho jiných kořínků, které jsou navzájem tak prorostlé, že je často nemožné vykořenit je úplně. Ani uvědomění si všech kořenů není dostatečnou podmínkou. Člověk je musí spojit se změnou praxe, především zprostit se sevření sobectví, které ho od počátku tiskne. Musí se něčeho vzdát, podílet se na něčem a přemoci úzkost, kterou tyto první krůčky vyvolávají.¨

E. Fromm: Umění být (Naše vojsko, Praha 1994)