Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohřeb nebo kremace?

7. 11. 2019

Tradičně jsme v sobotu, která předchází svátku svatého Dimitrije Soluňského, liturgicky a modlitebně uctili památku všech zesnulých: praotců, otců, všech našich předků a dítek Církve, kteří už opustili tento smrtelný a padlý svět. Při pozorném poslouchání slov obřadu pohřbu dospělého (nebo i panychidy), nabídne se nám hned několik směrů, ve kterých je třeba přemýšlet nad touto otázkou, čím dál častěji slýchanou: Pohřeb nebo kremace? I když v těchto bohoslužebných hymnech je určitě spíše zvýrazněna starost o lidskou duší a její spasení, tělo je v nich zmiňováno také, a ne jen tak, mimochodem.

¨Ty jediný jsi nesmrtelný, pane, tentýž který stvořil a učinil člověka, a my pozemští, kteří jsme ze země povstali, do téže země se navrátíme... jakož Ty, Stvořiteli můj, jsi přikázal: Jsi země, a do země se navrátíš.¨ (verš, tzv. ikos po kondaku: se svatými upokoj - Rukověť posvátných obřadů pravoslavné církve, Praha 2010)

¨Požehnej tuto hrobku služebníka svého a sešli svého anděla, který by ji opatroval, aby tělesná schránka, jež tu bude pohřbena, nalezla klidné obydlí až do druhého tvého příchodu a zmrtvýchvstání.¨ (Tamtéž, modlitba na posvěcení hrobu)

¨Vládce, Hospodine, Bože náš, ty jediný nesmrtelný přebýváš v nepřístupném světle, sesíláš smrt a znovu oživuješ, uvádíš do podsvětí a zase odtud vysvobozuješ! Ty jsi svou velemoudrostí stvořil člověka a zase ho do země navracíš, přičemž požaduješ od duše počet ze skutků.¨ (Tamtéž, modlitba při pohřbu kněze)

¨Odcházím k Soudci, jenž nezná osobnosti, sluha a pán - oba spolu stojí před ním, král i prostý vojín, boháč i ubožák jsou před ním rovní.¨ (Tamtéž, stichira hlas 2., před průvodem k hrobu)

Tady snadno rozpoznáváme motivy z jednoho ze základních postulátů křest´anské víry: Druhý příchod Kristův a vzkříšení mrtvých k životu věčnému (Očekávám z mrtvých vzkříšení a život veku budoucího. Amen, Niceo-Cařihradské vyznání víry). Je tu ale také druhý motiv a tím je ultimativní spravedlnost Boží, kde není krále ani vojína, boháče ani ubožáka, ale všichni jsou si navzájem rovni - zvláště před obličejem smrti.

Vezmeme li v úvahu ryze pohanský (nebo, chcete-li ne-křest´anský) původ obřadu spalování mrtvých, tak si snadno vyvodíme odpověd´ na naši otázku. Snad není třeba připomínat případy svatého Sávy, prvního arcibiskupa srbského, kterého tělesné ostatky Turci po bezmála třech stoletích nechali spálit v Bělehradu, nebo také mistra Jana Husa a Jeronýma, kteří byli také upáleni, na znamení jejich údajného kacířství.